SKIP na všech úrovních organizuje celou sestavu výjezdů za odborným poznáním i za poznáváním v tom širším slova smyslu. Jedná se o tradiční vícedenní poznávací zájezdy, které organizují jednotlivé regiony. Praha v nich má asi nejdelší tradici a zpravidla je spojovala i s účastmi na knihovnickém happeningu. Vyjmenování všech míst, která jsme jako „Pražáci“ takto navštívili v Česku a v blízkém zahraničí od obnovení činnosti SKIP, by vydalo na samostatné číslo bulletinu. Dlouhá léta jsou organizovány zpravidla týdenní odborné zájezdy za poznáním zahraničních knihoven a jako jejich protipól organizoval léta Frankofonní klub SKIP poznávací zájezdy po Francii, kterou jsme v loňském roce vyměnili za Anglii. Tyto zájezdy doplňujeme ještě zpravidla denními výjezdy do blízkého zahraničí, ať již na vánoční trhy nebo jarní zahradnické výstavy. SKIP tímto plní další část svého poslání a kultivuje tak spolkový život s rozšířením na rodiny a přátele knihovnické komunity. Na loňském úspěšném putování po Anglii jsme „upekli“ i letošní zájezd, který jsme zaměřili ve spolupráci s cestovní kanceláří na mytický Midsomer. Kdo by přece nechtěl zajít v Caustonu na kafe a netoužil navštívit některé z četných šlechtických sídel, kde to pod kultivovaným povrchem vře a staleté sousedské spory se řeší jen tak mimoděk – vraždou?
Téměř padesátka zvídavých v pestrém komunitním složení – knihovnice a knihovníci, životní souputnice a souputníci, kamarádky, přátelé, děti – se v sobotu 5. května 2018 po ránu vydala na náročný přejezd Německa a Belgie s cílem ústí Eurotunelu ve Francii. Pravda, někteří z nás láteřili na velikost Německa a dlouhou cestu, jejíž opakování část účastníků zájezdu měla absolvovat za pár týdnů i při letošním odborném poznávacím zájezdu po německých a belgických knihovnách. Letošní cesta přes Německo na rozdíl od cesty loňské naštěstí proběhla komplikací, jen si někteří z nás z francouzského hotelu tunelem vedle klobás propašovali i mravence.
První květnová neděle nás v Anglii přivítala nejen bílými útesy doverskými, ale i nádherným slunečným dnem. A když už jsme v Doveru, vzhůru na hrad. Kdo ještě nenavštívil žádný hrad v Anglii, byl překvapen – můžete prakticky všude, osahat si můžete téměř vše, protože zpravidla z vybavení nic není původní a repliky trůnů, postelí, sedátek je možné vyzkoušet. Prostřené stoly se sice prohýbají pod pochoutkami středověku, ale zakousnout se do plastové šunky neradno. Každý hrad má však svůj „Castle Shop“ a to je potěšení pro všechny smysly, protože vězte, že desítky druhů místních sušenek, džemů či pálenek vás jistě ohromí. To nemluvím o knihách, průvodcích, brožurkách, hračkách, skládačkách, vystřihovánkách, helmách, mečích, korunkách, diadémech. Návštěva historických objektů je obchod a v Anglii skutečně velmi rozvinutý. Opustili jsme doverský hrad a vzhůru do Windsoru. Zde naopak vše, co platilo pro Dover, neplatí, protože se jedná o „živé“ sídlo se vším původním vybavením. Bohužel za pár dnů bude svatba prince Harryho, takže ne vše, co je obvykle přístupné, je přístupné i v době naší návštěvy. Vše se již zkrátka chystá na velkou událost. O to nebyl dojem z monumentality a přepychu zase tak ochuzen. Navíc se někteří mohli s Harrym a Meghan vyfotit, byť pár byl jen z papundeklu. Windsor je příjemné městečko a je odsud jen kousek pěšky do Etonu, kde se nachází významná škola nejen pro členy královské rodiny. Cesta většinu z nás okouzlila, mezi městy teče Temže a život na ní a kolem ní zalitý zapadajícím sluncem je zážitkem – etonská kolej samozřejmě rovněž. Pak byl již jen kousek do hotelu, kde jsme strávili následující tři noci. Kdo čas od času absolvuje zájezdy typu „jestliže je úterý, musíme být v Belgii“, ocení, jaká je to výhoda mít pár nocí stejnou postel, skříň a v tomto případě i báječné snídaně.
Předseda SKIP Roman Giebisch a princ Harry
Následující den jsme se konečně vydali ve stopách inspektora Barnabyho. Navštívili jsme velkolepé panské stavení Dorney Court, které je obklopeno krásnou zahradou a parkem. Staré tudorovské sídlo bylo použito v několika dílech Vražd v Midsomeru, ale také v detektivce od Agathy Christie. Průvodci po sídle byli svým zaujetím i noblesou jako vystřiženi z filmu. Člověk jen čekal, kdy vypluje na povrch averze způsobená nějakou letitou malicherností, ze kterých midsomerské vraždy vycházejí jedna za druhou. Za sídlem byl malý hřbitůvek s kostelíkem a nedaleko všechny okouzlilo zahradnictví. Usedlost byla na křižovatce cyklistických tras a o zahradnictví s občerstvením byl mnohem četnější zájem než samotnou usedlost. Poté jsme bloudili silničkami v kraji mezi jednotlivými vesničkami a šlechtickými sídly, abychom jednu z nich zcela dopravně zablokovali. Jeli jsme údajně v protisměru, dopravní značení to však nepravilo. Jen všichni místní přece vědí, že tato cesta se používá pouze směrem „ven“, ne „tam“, kam jsme jeli my. Čekala nás jedinečná anglická vesnice Mapledurham. Nádherné Mapledurhamské panství bylo bohužel uzavřeno, tak jsme mohli obhlédnout jen historický mlýn z 15. století, ve kterém se nachází i malá vodní elektrárna. Rovněž tato destinace je oblíbenou kulisou pro detektivní filmy. Při naší návštěvě se však na okolních loukách konal festival jídla. Vše, na co si jen člověk může vzpomenout, zde bylo v regionálním provedení – klobásy, klobásky, párečky, uzené, sýry, pečivo a gin všech barev, chutí, proveniencí. Stačilo jen ochutnat z nabídky desítek druhů ginu a slunce dokonalo své. S plnými bříšky a těžkou hlavou jsme mířili do příjemného a živého městečka Henley-on-Thames. Město leží u řeky, která je zde čistá, voňavá a vůbec nepřipomíná to, co protéká později Londýnem. Na březích jsou četné loděnice, výletní sídla a louky, které byly zcela zaplaveny piknikujícími – pestrou směsicí současných britských obyvatel. Nejlepší vyškolení z multikulturalismu a tolerance k jinému mravu jsme dostat nemohli.
Následující den jsme navštívili malebnou vesnici Dorchester-on-Thames se středověkým opatstvím, které bylo použito jako filmová kulisa v různých epizodách detektivního seriálu. Kostel byl plný vazeb bílých růží a pivoněk a zpívajícího sboru malých dětí. Přilehlá zahrada k opatství byla jako vystřižena z maleb krajinářů 19. století. Poklidný slunečný den nás zavedl do další půvabné vesničky Ewelme s doškovými střechami, rybníčkem na návsi a cihlovými domečky. Uličkami jsme prošli k místnímu kostelu s hřbitovem, kde je pochován Jerome Klapka Jerome. Pokračovali jsme do města Wallingford, které však není ničím jiným než fiktivním centrem Midsomeru, tedy městem Causton. Jaké bylo nadšení dámy v radniční prodejně, když zjistila, že i v České republice je komisař Barnaby na vrcholu popularity! A určitě její nadšení dosáhlo vrcholu, když na otázku, kam jedeme dále, jeden z nás stoicky odpověděl, že určitě ještě do Caustonu. Součástí města je rovněž zřícenina hradu, která je dnes spíše rozsáhlým městským parkem s drobnými pozůstatky historických zdí. Nedaleko od města je vesnička Cholsey, kde je na místním hřbitůvku u kostela sv. Marie pochována královna detektivek Agatha Christie. Den plný zážitků jsme završili návštěvou Oxfordu. Ten byl píliš rušný a příliš turistický, ale překvapivě se projevil jako dobré místo pro nákupy a pozdní oběd.
Dorchester-on-Thames – opatství s hřbitovem
Dorchester-on-Thames – zahrada opatství
Dorchester-on-Thames – náhrobek Jeromeho Klapky Jeromeho na místním hřbitově
Wallingford – park a zřícenina hradu
Wallingford – v uličkách midsomerského Caustonu
Cholsey – hřbitov s kostelem sv. Marie
Poslední den našeho výletu byl tradičně věnován Londýnu. Ani zde jsme (podobně jako v Oxfordu) neabsolvovali společný program a skupinky se rozutekly po městě. Aniž jsem stačil zaprotestovat, moje přátelská buňka rozhodla a již jsem se pohupoval v prosklené gondole Londýnského oka vysoko nad městem. I tento den byl typicky britský, slunce, teplo, vymetená obloha. Deštníky a pršipláště byly hluboko v zavazadlech a na spálených bezvlasých lebkách jsme my, pánové, cítili deficit ochranného faktoru. Londýn jsme si užívali do sytosti – Westminsterské opatství, Buckinghamský palác, Trafalgar, galerie a nakupování na Oxford Street. Popocházení po rozpáleném městě je skutečně náročné, takže při zpáteční cestě k místu srazu něčí nožičky zažalovaly svůj světabol a ejhle, zeď svatojakubského parku se stala soukromou londýnskou zdí nářků, prokletí a žehrání. Leč vše jsme zvládli a včas jsme se nalodili s ostatními na londýnský říční autobus (River Bus) a zamířili k jednomu z londýnských shluků mrakodrapů v Greenwiche, kde nás u Olympijského parku s obrovskou O2 arénou čekal autobus.
Londýn – z ptačí perspektivy Londýnského oka se katedrála sv. Pavla brzy skryje v houšti mrakodrapů
Londýn – futuristické perspektivy u O2 arény
Náš průvodce měl symptomatické jméno, Vítek. Však kam se „hrabal“ na našeho Vítka, i když měl jednu nesmrtelnou zásluhu. Úspěšně propašoval jednu z kolegyň, které nějaký poberta v tlačenici na jednom z londýnských mostů připravil o doklady, z ostrovní říše zpět na pevninu. Vše jsme tedy šťastně přestáli, klaustrofobici zvládli druhou dávku Eurotunelu, přetrpěli jsme to velké Německo a šťastně dorazili přes Plzeň zpět do Prahy.
Tož kam to bude příště, Romane?
Autorem fotografií je Hanuš Hemola z Národní knihovny ČR.
Komentáře k článku