Jihočeští knihovníci se vypravili za knihovnami a zajímavostmi středních Čech

Ve dnech 26. až 28. dubna 2019 vyrazili jihočeští knihovníci a jejich příznivci na tradiční studijní cestu, při které spojují návštěvy zajímavých a aktivních knihoven, památek a přírodních zajímavostí. Samozřejmě nesmí chybět nějaký kopec, abychom nezlenivěli. Letos jsme se nevypravili daleko, jen do středních (a vlastně také západních) Čech.

Pátek tradičně zahajujeme knihovnami. Centrum volnočasových aktivit spojené s Knihovnou Dr. E. Bořického v Milíně bylo první zastávkou. Knihovna roku 2013 plná aktivit spojená s mateřským centrem, nízkoprahovým klubem a venkovním zážitkovým prostorem byla jasnou inspirací. Namátkou můžeme jmenovat vzorně seřazené regály, vložené informace o autorech, nabídku zajímavých knih od knihovnic, spoustu akcí se školou. Bylo tedy na co koukat i co napodobit. Škoda jen, že se plánuje snížení pracovních sil, místo tří pracovnic zůstanou jen dvě. Doufejme, že tím činnost knihovny příliš neutrpí – jisté je, že už nebude tolik času na vymýšlení volnočasových aktivit.

Informace o autorech v milínské knihovně
Informace o autorech v milínské knihovně

Pokračovali jsme do Dobříše. Zdejší knihovna je také vyhlášená pořádáním akcí pro veřejnost, je to prostě Fantastická knihovna. Je jen škoda, že jejich dva muže nejde naklonovat i do dalších knihoven. Přitáhnout do knihovny kluky puberťáky, to je umění. Je pravda, že některé akce pro zkušenější kolegyně nebyly úplně z jejich soudku, ale mladší by měly okukovat a zkoušet. Knihovna nemá nové prostory ani vybavení, ale s tím, co má, umí pracovat. Je pro ni charakteristické zajímavé prostředí i výzdoba, skvělá podpora od paní ředitelky a přehršel zajímavých aktivit.

Odpočinout jsme si zajeli do Strže, do Památníku Karla Čapka, krásného místa s nádhernou přírodou okolo. Není divu, že se tam Karlu Čapkovi, Olze Scheinpflugové či Ferdinandu Peroutkovi tolik líbilo. Dům a zahrada jsou po citlivé rekonstrukci naplněny připomínkami na Karla Čapka, jeho rodinu i přátele. A při čtení některých citátů se člověk nestačil divit, jak je Čapek aktuální i dnes a jak jsou některé věci neměnné. Počasí nám přálo a moc jsme si to tam užili. A odtud už honem na nocleh do Berouna, bližší se nám sehnat nepodařilo. Ubytovat plný autobus za slušnou cenu je někdy problém.

Na druhý den hlásili mnohem horší počasí, tak jsme se trošku báli. Opravdu se ochladilo, ale knihovníci vydrží hodně. Ráno jsme si zpříjemnili návštěvou berounského trhu, nakoupili nějaké kytičky nebo cukrovinky a vraceli jsme se do Mníšku pod Brdy, na procházku městem, kolem zámku a po naučné stezce Káji Maříka ke Skalce nad Mníškem. Někteří v mrholení vzdali výstup do kopce a šli na prohlídku zámku. Mníšek je moc hezky upravené městečko kousek od Prahy, kolem kterého nás většina jezdí, ale málokdo se tam zastaví. Přitom si to Mníšek určitě zaslouží. Bez ohledu na počasí, které nebylo tak strašné, jak hrozili, jsme si to užili. A stylová cukrárna na náměstí byla pěknou tečkou před odjezdem. Čekali nás dva zřícené hrady, ŽebrákTočník. Cestou k nim jsme s napětím sledovali přeháňky, které se blížily a vzdalovaly. Nakonec jsme přijeli do deště. Takže jsme byli rádi, že nás autobus vyvezl co nejblíže hradu Točník, ke kterému jsme došli. Tam déšť přestal, užili jsme si návštěvu včetně právě probíhající akce připomínající život před staletími. Na Žebrák už nezbyl čas. Jít v mrholení dolů z kopce nakouknout na zříceninu a zase zpátky do kopce k autobusu nikdo nechtěl. Ale viděli jsme ho, dívali se na něj svrchu, tak třeba někdy příště. Večer jsme se vraceli do Berouna, kde už každý měl nějaký plán. Někdo ještě vylezl na berounskou rozhlednu, někdo ji už viděl jen zamčenou a šel se podívat na medvědy z večerníčků.

Zámek Mníšek pod Brdy
Zámek Mníšek pod Brdy

V neděli už bylo zase lépe. Přestalo nám pršet, objevilo se i sluníčko. Vyrazili jsme na zámek Zbiroh, který jsme si připomněli v roce 2018 na Literární Šumavě na Rokycansku. Léta nebyl přístupný veřejnosti, patřil k utajeným vojenským pracovištím. Ale teď už je návštěvníkům k dispozici. Přestože to byl jeden z prvních šlechtických hradů, připomínali nám v něm hlavně tři císaře, kteří ho vždycky chvíli vlastnili, než se zase vrátil do šlechtických rukou. Nadchl nás sál, který používal jako ateliér Alfons Mucha, i krásně upravená zahrada. Nelíbily se nám vojenské ubikace těsně za zahradou. Ale můžeme být rádi, že vojáci bydleli až za plotem zahrady. Cestou zpět jsme chtěli napravit rest z předloňska. Navštívili jsme podruhé město Plasy. Minule jsme nestihli Centrum stavitelského dědictví, tak jsme to chtěli doplnit. Restauraci naproti jsme už znali a zase nám zde chutnalo. A v centru byla právě výstava o Janu Kaplickém. Zavzpomínali jsme si na plány „Oka nad Prahou“, které by se nám tolik líbilo. Zase jsme si připomněli happening s předáváním základních kamenů a nesplněné sliby mnoha politiků. Samotné expozice centra jsou také zajímavé; každý si individuálně prohlédl, co ho zajímalo. Dluh byl splněn a mohli jsme vyrazit zpátky domů. A už se těšíme na příští rok, kdy plánujeme návštěvu Zlínska.

Společná fotografie
Společná fotografie

Autorkou fotografií je Lidmila Švíková z Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích. Další fotografie z akce najdete na Rajčeti.

Komentáře k článku