Ve dnech 28.–30. května 2019 se v Příbrami uskutečnilo jubilejní 15. celostátní setkání knihovnických seniorů. Po několika letech temna se na příbramskou knihovnu totiž opět usmálo slunce, politické hrátky byly zapomenuty a knihovníci se mohli nadechnout. Stará budova během krátké doby doznala mnohých změn – jak v zásadních stavebních úpravách, tak ve vybavení technikou a nábytkem. Bylo také možné uspořádat toto organizačně i pracovně velmi náročné setkání. Nešlo jen o představení příbramské knihovny a zajištění poklidného posezení kolegů, ale i o ukázky toho nejlepšího, co daný region obnáší, včetně zajištění ubytování a přepravy. Konečně posuďte sami.

První den setkání pršelo, a tak jsme se scházeli poněkud navlhlí. Uvítací dárek v podobě deštníku nás však opravdu rozveselil. Přivítal nás milý kolektiv, který se nám hned začal věnovat a saturoval veškeré naše potřeby. Prošli jsme knihovnou a ocenili všechny novinky i entuziasmus, s jakým využívají nově otevřené možnosti.

Následoval přejezd do  Milína – byť tam také pršelo, naše nálada neklesla. Příjemné bylo ubytování i večer s Janem Drdou. Mgr. Naďa Čížková ve své výborné prezentaci představila známého spisovatele ve společensko-politických souvislostech dané doby.

Další den ráno lehce mží, odjíždíme do Rožmitálu pod Třemšínem, kde se nachází kostel Povýšení sv. Kříže, působiště Jakuba Jana Ryby. Přichází Mgr. Ivana Hoyerová, představuje historii kostela, Rožmitálu, Rybovu osobnost a dobu. Ticho „jako v kostele“, fascinovaně posloucháme a posloucháme, jak žáčkové na paní učitelku vzhlížíme k mladé ženě, která nás neuvěřitelným způsobem doslova přibila do lavic. Obdiv a pokora, až zamrazí, když z kůru od varhan zazní Česká mše vánoční.

Ještě plni neuvěřitelného zážitku odjíždíme do rožmitálského Podbrdského muzea, kde nám je opět průvodkyní paní Hoyerová. Zajímavá je už jen budova nově zrekonstruovaného (původně továrního) komplexu. V expozici procházíme životním příběhem a tragickým osudem kantora a hudebního skladatele J. J. Ryby. Navštívíme Johanku z Rožmitálu i další slavné osobnosti, o které v Rožmitále opravdu nemají nouzi. Obdivujeme i úžasné zajímavosti, například model katedrály sv. Víta v Praze precizně poskládaný ze stébel slámy, soukromou sbírku historických automobilů nebo největší sbírku vyřezávaných erbů v Čechách.

Po obědě, mírně oroseni drobnou přeprškou, přecházíme do Městské knihovny manželů Tomanových, která je od roku 2006 součástí Centra celoživotního vzdělávání. Jako velmi dobrá se ukazuje už dlouhotrvající spolupráce s městským úřadem, která je těsná až tak, že je spojují jen jedny dveře. O práci knihovny stačí pro ilustraci uvést například zvláštní ocenění Knihovna roku 2014 v kategorii měst do pěti tisíc obyvatel a úplně čerstvé ocenění v soutěži Kamarádka knihovna, kde knihovna obsadila třetí místo. Pro ty potřebné je zde i Cvokařské muzeum, pro nás to nebylo nezbytně nutné, ale doporučuji – vstup je volný a cukr zdarma.

Večer jdeme procházkou, samozřejmě za drobného mrholení, do malého, milého městečka Milína. Těžko říci, co z tohoto dne bohatého na báječné zážitky bylo tím zlatým hřebem. Stejně jako ostatní na pomyslném stupni vítězů stanula i Bořického knihovna v Milíně. Knihovna je součástí nově vybudovaného volnočasového centra otevřeného v roce 2011. Je neuvěřitelné, co tři (ač mladé a neopotřebované) knihovnice stihnou (od roku 2020 už budou jen dvě). Kromě toho, že pečují o zahradu, zajišťují chod herny jako nízkoprahového centra, pomáhají v přilehlém Mateřském centru, roznášejí místní zpravodaj a pořádají neuvěřitelné množství akci pro děti i dospělé, mají pro veřejnost otevřeno 31 hodin v týdnu. Mimochodem tato knihovna už dvakrát (v letech 2005 a 2013) získala titul Knihovna roku. Ten večer nás provedly, připravily hudební program a pohostily dvě temperamentní dámy – klidně jim říkejte „vichřice“.

Nastává třetí den setkání. Svítá. Je neuvěřitelně modré nebe, slunce se šplhá vysoko na oblohu a je teplo! To je den pro Svatou Horu. Poutní areál obklopený barokními ambity a čtyřmi kaplemi se skví uprostřed širokého dlážděného prostranství. Na kamenné terase s balustrádami, na níž vedou čtyři schodiště, stojí vlastní poutní chrám zasvěcený Panně Marii. Uvnitř doslova ohromí zářivá barokní výzdoba a tepaný stříbrný oltář se vzácnou soškou Panny Marie. Obdivuhodné jsou fresky, štuky, sochy stříbrné i jiné, kované mřížoví. Takové už je baroko.

To byla zlatá tečka na konec a sbohem.

Společná fotografie (foto: Marie Hejnová, Městská knihovna Planá nad Lužnicí)

A ještě douška o skvělých lidech. Knihovny se časem proměňují a nadále budou, ale s lidmi, které jsme potkali, nemám o jejich budoucnost strach.