Bohumír Lifka – knihovník, jehož práce si cenili i maltézští rytíři [1]

Málokdo z nás, knihovníků a knihovnic druhé poloviny dvacátého století, se může pochlubit tak širokým odborným záběrem, znalostmi, pracovním zaujetím a knihovnickými a bibliografickými výstupy jako knihovník, historik, bibliofil a heraldik dr. Bohumír Lifka. Navíc byl jihočeským rodákem, což mě naplňuje hrdostí.

Narozen 24. března 1900 v městečku Radomyšl, od malička citlivě vnímal historii svého rodného města, které bylo od roku 1359 do roku 1848 v majetku řádu johanitů. Těm pak celý svůj život věnoval obdiv a zájem. Po druhé světové válce se velmi věnoval bádání o knihovně řádu johanitů, jejíž významné knižní fondy byly do roku 1690 uloženy v nejstarší řádové komendě na hradě ve Strakonicích (ta je nyní v majetku Muzea středního Pootaví [6] a je opravena a zpřístupněna veřejnosti) a po uvedeném roce přeneseny do Prahy a spojeny s konventní sbírkou knih v sídle u Panny Marie pod řetězem na Malé Straně. Zájem o Suverénní řád Maltézských rytířů vyústil i v přijetí Bohumila Lifky za člena řádu jako řádového donáta I. třídy v lednu 1979.

Řád si odborné knihovnické práce svého rytíře velmi cenil, což dokládá např. i účast Jeho Milosti převora českého jazyka Maltézského řádu prof. Fra. Antonína Voráčka a pátera téhož řádu Fra. Vladimíra Píchy na oslavě 70. narozenin B. Lifky dne 25. března 1970 na Strahově. Na své narozeniny obdržel více než 200 blahopřejných dopisů a telegramů z celého světa, ale např. i osobní báseň od Josefa Kostohryze nebo kresby od Karla Svolinského.

Před studiem na filozofické fakultě Univerzity Karlovy Bohumil Lifka studoval na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích, kde poznal kamarády a přátele na celý zbytek života, např. Víta Janečka, pracovníka okresního archivu. S jeho dcerou, budoucí knihovnicí regionálního oddělení Jihočeské vědecké knihovny Jitkou Sakovou, v osmdesátých letech udržoval písemný styk a jejím prostřednictvím knihovně v Českých Budějovicích věnoval některé své publikace. Se souhlasem adresátky cituji z dopisu B. Lifky z 19. července 1980: „Z toho co jste mi laskavě poslala, vidím, jak užitečnou a plodnou bibliografickou práci konáte a jak mnoho jste už v ní vykonala. Probírám se těmi tisky v bibliofilské pohodě a čtou se mi, starému knihomilu, tak poutavě jako román.“

[7]
Ukázka dopisu Bohumíra Lifky (zdroj: osobní archiv Jitky Sakové)

Konečně jako student gymnázia pomáhal – na základě výzvy knihovníka, středoškolského profesora Rudolfa Strnada – ve spolkové knihovně odboru Národní jednoty Pošumavské, jediné tehdy veřejné knihovně v Českých Budějovicích. Velkou odměnou mu byla, jak píše ve svých vzpomínkách, možnost vypůjčovat si libovolné knihy. To v žákovské knihovně nebylo možné; výpůjčky byly kantory kontrolovány.

Byl horlivým čtenářem a to nejen literatury historické, ale i současné. Při studiu na Univerzitě Karlově byl zaujat osobou Františka Xavera Šaldy, obdivoval jeho znalosti zejména během přednášek o srovnávacích literaturách. Setkání s ním a pak spolupráce s Zdeňkem Václavem Tobolkou ho ovlivnila na celý život. Mimochodem myslím, že B. Lifka by mohl být i hrdým nositelem Medaile Z. V. Tobolky, kterou uděluje od roku 2000 každoročně Sdružení knihoven ČR.

Na filozofické fakultě získal B. Lifka doktorát a pokračoval ve studiu, tentokrát jako jeden z prvních studentů na Státní knihovnické škole. Toto studium předurčilo jeho budoucí povolání – povolání knihovníka, bibliofila, znalce historických fondů a české heraldiky, českých exlibris a supralibros.

Jeho prvním knihovnickým místem byl Kout na Šumavě, kde uspořádal stadionskou knihovnu z Trhanova. Pokračoval pak na popud Z. V. Tobolky pracemi na Masarykově slovníku naučném jako sekretář a člen rady s autorskými spolupracemi na řadě hesel. Po krátkém intermezzu v Univerzitní knihovně byl přijat do knihovny Náprstkova muzea. V roce 1926 ho jiný významný Jihočech, dr. Jaromír Malý (1885–1955), knihovník a ředitel Parlamentní knihovny a hlavně zatvrzelý Písečan, pozval jako člena do Spolku sběratelů a přátel exlibris, jehož se v roce 1975 stal i čestným členem. Další spolek, který poctil svou aktivní účastí, byl v roce 1926 Spolek českých bibliofilů; jeho čestným členem byl jmenován v roce 1968.

[8]
Novoročenka Bohumíra Lifky pro rok 1936 (zdroj: Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích [9])

Nicméně v roce 1959 byl zatčen, odsouzen na sedm let, jeho majetek byl zabaven. Na Pankráci, jak vzpomíná, se sešel s literárním kritikem a historikem Bedřichem Fučíkem (1900–1984) a vedli spolu při procházkách na vězeňském dvoře hovory o duchovní situaci našeho národa. V současné době (v roce 2022) by jistě tyto úvahy byly stále zajímavé a poučné, neboť „duchovno“ se z naší společnosti nějak vytrácí. Ve vězení se též dozvěděl (ze zbytků novin, které tam našel) o smrti svého přítele, architekta, grafika a heraldika Bedřicha Štorma (1907–1960), což ho velmi zdrtilo. Chválabohu byl v roce 1960 díky amnestii z vězení propuštěn. Plně rehabilitován byl však až v roce 1992 (pět let po své smrti).

Po propuštění pracoval jako skladník v družstvu Obuna, v antikvariátu v Praze na Smíchově a jako důchodce na smlouvu v Základní knihovně ČSAV. Zde pokračoval v práci na dějinách zámeckých knihoven a jejich záchraně. Zajistil svozy knihoven ze zrušených a zabraných zámků do depozitářů v zámcích 1. kategorie (zámky nerušené a nepoužívané pro jiné účely). Tak byly knihovní fondy zachovány před rozprodáváním a postupně byly zpracovány do centrálního katalogu. Nad touto prací se s ním setkal i Pravoslav Kneidl (1927–2003), literární historik, bibliograf a knihovník. Ten se s B. Lifkou rychle na odborném poli spřátelil a hodnotil ho takto: „Jediným pohledem na titul dovedl dílo zařadit do kulturních tiskařských a nakladatelských souvislostí a určit jeho cenu.“

Lifkovou zásluhou bylo v roce 1957 založeno Muzeum knihy ve Žďáru nad Sázavou (v roce 2014 bylo zrušeno), jehož expozice a výstavy byly ojedinělým příspěvkem k dějinám i současnosti knižní kultury našich zemí.

[10]
Fotokopie z pamětního spisku k 85. narozeninám Bohumíra Lifky (zdroj: osobní archiv Jitky Sakové)

B. Lifka, kterému se říkalo „kníže naší knižní kultury“, si zaslouží obdiv a vzpomínku za své celoživotní dílo, jakým byly soupisy historických a zámeckých knihoven, základní práce o exlibris a supralibros, knihy, články a statě knihovědné, heraldické, životopisné. Jen v Jihočeské vědecké knihovně máme od něj 46 autorských knih.

[11]
Exlibris vytvořené Antonínem Liškou (zdroj: Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích [12])

[13]
Exlibris vytvořené Aloisem Moravcem (zdroj: Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích [14])

[15]
Exlibris vytvořené Marií Hlobilovou-Mrkvičkovou (zdroj: Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích [16])

Dne 24. listopadu 2022 uplyne 35 let od jeho úmrtí (viz též jeho heslo ve Slovníku českých knihovníků [17]).

Použitá literatura

• Bohumír Lifka. In: Wikipedie: Otevřená encyklopedie [online]. Stránka byla naposledy editována 2. 12. 2021 v 20:47 [cit. 2022-02-07]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bohum%C3%ADr_Lifka&oldid=20693741 [18]

• KNEIDL, Pravoslav. Dr. Bohumír Lifka zemřel. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků, 1990, 7/2, Praha, 1991, s. [5]–17.

• LIFKA, Bohumír. [Poděkování sedmdesátníka za projevy přátelství a družnosti ke dni 24. března 1970]. Praha: 1970. [6] s.

• Lifka, Bohumír. Exlibris a supralibros v českých korunních zemích v letech 1000 až 1900. Praha: Spolek sběratelů a přátel exlibris, 1982. 229 s.

• LIFKA, Bohumír. Vzpomínky bibliotekáře a bibliofila Bohumíra Lifky. Praha: Spolek českých bibliofilů, 1997. 14 s. ISBN 80-238-5366-X.